Ende Nie - Breithorn (2413 m)

Lezení je jen o děvkách, blondýnách v kabrioletech, brazilských volejbalistkách a jiných pěkných věcech. Souvislý text stvořit neumím a fotit už vůbec ne. Tedy na mě zbyla milá povinnost sepsat pár nesouvislých řádků textu k našemu „výletu“.Pro někoho výlet, pro nás zážitek, na který se nezapomíná.
Někdy ve středu přišla sms od Jakuba, kde bylo něco o protahování těla, lehké turistice a 38 délkách, které nám to zaručí. To se nedalo odmítnout. Ve čtvrtek s mírným skluzem, který zapříčinil náš proviantní důstojník a nedopečená buchta, jsme vyrazili směr Lofer expedičním vozem japonské výroby. Nezměrné pohodlí vozu doplňovala motivační hudba a skvělá nálada :-)


Okolo půl desáté jsme dorazili na místo. Rychle vybalit postele a zalehnout za autem na - jak jsem později zjistil - nepříliš vhodném místě. Po pár minutách začal Jakub spravedlivě bručet spánkem unaveného řidiče. Mé první zaškubání nohou a usnutí překazil příjezd polských kolegů a strach, že budou chtít zaparkovat v naší ložnici. Po půlnoci konečně víka klapla a já usínám, jen abych se za půl hodiny vzbudil a hledal nočního rušitele tentokrát v podobě neviditelné lišky. Jakubovi obě vyrušení vůbec nevadila, hravě je přeřval svým medvědím hlasem. Ááá, to není budík, že ne? Copak už je, mami, devět hodin? Ne miláčku, povídá Jakub, jsou už čtyři a za pár minut odcházíme. Za pět minut doslova vyběhli právě přijevší a nakonec i sympatičtí němečtí kolegové. Přijeli rovnou v sedácích a s batůžky na zádech, evidentně nabuzený a hodně motivovaný.



Díky Jakubovo velmi pečlivé přípravě jsme po celý den postupovali s hlavou vztyčenou a hlavně správným směrem. Cestou k nástupu se nám naše zprvu malá stěnka (ha ha ha 38 délek… kde asi?) narovnala v kurva masív (jen 38 délek… není možné!).
K nástupu jsme se probojovali přesně na minutu po hodině a půl pro Jakuba procházky pro mě boje o dech. Dohonili jsme naše německé kolegy, kteří zrovna zdolávali první délku. Počasí nám přálo a smálo se na nás celý den. Vzhledem k orientaci stěny nás sluníčko začalo vysoušet až v její druhé půlce.



Nebudu tu popisovat všech 38 délek, mohlo by se vám pak stát, že byste padali únavou stejně jako já při sestupu. Jištění v celé stěně bylo slušné, občas v lehčím místě s větším odlezem (15 – 18 m), všechna těžká místa byla odjištěna kvalitně. Štandy asi až na jeden byly pěkně na stojáka na poličkách, policích, římsách – prostě tak jak to mají nohy rádi. Upozorním jen na tři místa ve stěně. Prvním je traverz ve čtvrté délce, který ubíhá od štandu vlevo přibližně na stejné úrovni jako je štand, rozhodně nestoupejte příliš vysoko, jinak se vám stane podobně jako mně a německému kolegovi, že se budete na další štand dívat shora z 15metrové slepé uličky. Dalším místem, které nesmím opomenout je hnusný průlez bahnitým komínem v jeskyni v 26. délce. Komentář polského kolegy ohledně odporu k opakovanému prolézání vagínou, které si už odbyl u porodu, byl trefný. Třetím klíčovým místem je vylezení na velkou polici pod headwall a nakráčení správným směrem pod závěrečných sedm délek. Je třeba obejít traverzem zprava velkou homoli a po lávce se dostat ke štandu pod 32. délku nebo jako my popolézat divoce po hřebeni v lokrech s lanem motajícím se mezi nohy…



Dále bych rád zmínil pro ty, kteří znají Cejpyho, jeho hlášku asi ve 34. délce: „Nenávidím sokoly.“ Možná tomu nevěříte, ale opravdu to ten milovník komínů a „sokolovitého“ lezení zařval do údolí. Vůbec celá cesta sestávala z lezení po sokolech, ostré skále jak žiletka, vzlínání pomocí stisku hadů stvořených jarními potůčky. Vzhledem ke štandování na policích plných kamenů s nevídanou schopností prorazit hlavu jedna dvě, doporučuji jako nezbytnou výbavu přilbu.


Cesta ubíhala velmi rychle asi stejně jako únava přibývala. Klobouk dolů před Jakubovou fyzičkou, která nepolevila a která nám ve vrcholových pasážích headwallu pomohla cestu zdárně dokončit. Po všech bolestech jsme nakonec dosáhli vrcholu. Po 12 hodinách nádherného lezení jsem s hrůzou čekal na mučivý sestup z Breithornu (2413 m). Sestup vedl nejprve do sedla a pak normálkou (místy 2 – 3 lezení do údolí (737 m).
Asi nemá moc smysl popisovat utrpení unaveného člověka, zvláště pro ty, kteří z vlastních zkušeností podobné sestupy moc dobře znají. K expedičnímu vozu jsme dorazili ve 23 hodin unavený jak koťata.
Suma sumárum:
Jakub a Vráťa, 9. 7. 2010
Ende Nie 6+/1500m, 38. délek z toho 10 délek za 6 nebo 6+ a 16 délek za 5 nebo 5+ (topo je na bergsteigenech)

Další fotosy možno shlédnout na http://jakub.photo-design.cz